Všichni jsme vystaveni ionizujícímu záření přirozeného i umělého původu. Konkrétní úroveň nebo dávka ozáření, měřená v milisievertech (mSv) za rok, závisí na tom, kde žijete, jakou máte práci, co jíte a pijete a jaké zdravotní výkony jste podstoupili. Průměrný Evropan absorbuje ročně podle odhadů dávku ozáření ve výši 4 mSv. Vzhledem k faktorům souvisejícím se životním stylem uvedeným výše jsou mnozí jedinci vystaveni ozáření, jež je oproti této průměrné dávce významně vyšší nebo nižší.

U mnohých z nás představuje největší dávku radon doma, průměrně 1–2 mSv za rok, ale tento údaj se v jednotlivých domácnostech a místech značně liší. S většinou dalších přírodních zdrojů, například kosmickým zářením a slabou přirozenou radioaktivitu potravin, lze něco udělat jen stěží, úroveň záření z nich ale obecně není vysoká (odhadem méně než 0,5 mSv za rok).

V Evropě jsou největším zdrojem umělého ozáření zdravotní výkony, zvlášť ty, které slouží k diagnostice zdravotních problémů (odhadem se v průměru jedná přibližně o 1–2 mSv na občana za rok, záleží však na tom, zda jste podstoupili nějaká vyšetření a kolik jich případně bylo). V lékařství se ozařování používá ke stanovení přesnější diagnózy (např. k pořízení rentgenových snímků k lokalizaci onemocnění nebo zranění za účelem vhodné léčby) či k léčbě (radiační léčba rakoviny): pacient z něj má tedy prospěch a expozice je v těchto případech vzhledem k velkým přínosům obvykle přijatelná.

K dalším umělým zdrojům ozáření patří například malé úniky radioaktivního materiálu z jaderných elektráren, k nimž při jejich běžném provozu nevyhnutelně dochází; dávky, jimž jsou lidé vystaveni, jsou v těchto případech velmi malé (zdaleka nedosahují ani 0,01 mSv za rok, a to ani u osob, jež žijí v blízkosti těchto zařízení). Někteří zaměstnanci, například letové posádky, pracovníci v jaderných elektrárnách a někteří horníci v hlubinných dolech, mohou být vystaveni dávkám záření v rozsahu 1–10 mSv ročně, pracují-li s radioaktivními materiály nebo na místech s vyšší úrovní radiace.

Dvě největší havárie jaderných elektráren – v ukrajinském Černobylu v roce 1986 a v japonské Fukušimě I v roce 2011 – vedly k úniku velkého množství radioaktivního materiálu a k ozáření značného počtu obyvatel. U obyvatelstva mimo území bývalého Sovětského svazu je však překročení obvyklé celoživotní dávky záření v důsledku havárie v Černobylu pouze mírné a vliv záření z Fukušimy byl v Evropě zanedbatelný.